Larperky (proti) sobě – full

Tento text zatím nebyl nikde jinde publikovaný.
První verze textu dorazila 07.07.2021
Druhá upravená, zde předkládaná, verze dorazila 23.07.2021
Během 25.07.2021 pak dorazila reakce k článku.

Autor textu: Sirien (více o autorovi)

(pozn.: redaktoři webu mají obě verze k dispozici a v základním obsahu se neliší)

Larperky (proti) sobě

Disclaimer(y)

Disclaimer autora článku:

Text je sestaven pouze z informací dostupných veřejně na FB
(= informací sdílených stovkám nebo i tisíci lidem naráz hned v první instanci). Mám k dispozici i další, interní informace poskytnuté mi různými lidmi za různých okolností – žádné z nich nebyly k sepsání článku použity a článek tak jak je vznikl bez jejich přispění. Text referuje tři konkrétní jedince – pokud ale nevíte předem, o koho jde, tak je z textu nelze poznat. Navzdory mnohými šířeným nepravdám neobsahuje a nikdy neobsahoval žádné intimní zpovědi ani osobní informace, které by nebyly už dříve masově a veřejně sdílené.

Zveřejnění tohoto textu předcházel “příběh” plný neférového osobního nátlaku na mé okolí ze strany hned několika adminek Larperek, který je hodný pozornosti sám o sobě (emoční vydírání a nátlak vůči mé přítelkyni (!!!) a kamarádkám (!!!), lživá tvrzení o mě i o tomto článku atp.), stejně jako velmi pochybné okolnosti nezveřejnění tohoto textu na larpy.cz. Pro lepší kontext jsem vše vložil do nadpisu “Larperky proti kritice”.

Pokud nebudeš mít čas/sílu tento text dočíst, určitě si přečti alespoň “Larperky proti kritice” a případně “Larperky proti společnosti” a “Larperky proti organizátorům” – tyto pasáže obsahují nejkřiklavější ukázky jak společenské, tak bohužel i individuální nebezpečnosti a patologie, která minimálně část této skupiny provází (dost možná bez toho, aby si toho byl zbytek skupiny vědom nebo si to připouštěl).

Tento text kritizuje skupinu, která čítá více než půl tisíce členek s různou mírou zapojení či ztotožnění se skupinou a s různou motivací k přítomnosti ve skupině. Kritika zde uvedená se logicky nevztahuje a nemůže vztahovat na všechny členky této skupiny.

Číslované odkazy jsou odkazy na laické zdroje. Písmenné odkazy vedou na odborné zdroje.

Sirien

Disclaimer Elinor, adminka Larperek sobě

(pozn.: vyjádření není oficiálním stanoviskem skupiny LS ani jejích adminek.)

(pozn. web: Tento disclaimer není součástí původního textu – jedná se o reakci na uvedený článek z 25.07.2021. )

Žádné informace, které vedly autora k sepsání článku, nebyly sdíleny veřejně. Část z nich mohl získat pouze jako organizátor akce, s jejímž vedením se problém důvěrně řešil, nebo od jiných organizátorů. Část byla zveřejněna v soukromém postu pro přátele, který viděl velmi omezený okruh lidí – včetně autorovy přítelkyně – a který obsahoval jasnou prosbu o necitování. Část byla zveřejněna ve skupině Larperky sobě, opět s přímým zákazem citací. Sdílení detailů ze skupiny, například organizátorům, může podle jejích vnitřních pravidel probíhat pouze s přímým souhlasem autorek příběhů. Kritika jakékoliv skupiny do veřejného prostoru jistě patří. Zveřejňování důvěrných informací bez souhlasu nicméně považuji za neetické.

Přijde mi důležité zdůraznit, že k samotné kauze se autor článku dostal coby organizátor. Podnět, který obdržel, zneužil právě k sepsání tohoto článku a k získání citlivých informací z jiných zdrojů. Proto je jeho výzva k detabuizaci tématu a ke sdílení zážitků s organizátory přinejmenším matoucí a názorně demonstruje, proč tak oběti sexuálních predátorů moc často nečiní.

Navíc citace, kterou autor článku v textu používá, je vytržená z kontextu a hned v následující větě její autorka žádala čtenáře o to, aby sdílení informací probíhalo pouze na osobní úrovni bez citací a printscreenů a jako informace z první ruky bez identifikace její osoby.

Elinor


Úvod

Tohle je delší článek. Je delší, protože je reakcí na rok trvající dění, více souvisejících událostí a adresuje velmi složitou problematiku. A je delší, protože i když se chci zapojit do společenské (komunitní) debaty, tak se nehodlám účastnit horkokrevné post-by-post válečné diskuse, kterou bohužel nejspíš vyvolám, takže chci, aby pokryl všechna související (a důležitá) témata naráz a byl přitom pokud možno věcně a argumentačně vyčerpávající. 

Pokud tě téma zajímá, věřím, že ti celý článek bude stát za čas věnovaný jeho přečtení. Pokud se rozhodneš článek komentovat, prosím přečti si předtím (ideálně v klidu) i ujasnění pod závěrečným nadpisem.

Takže. Pojďme otevřít plechovku červů. Než se k ní však dostaneme, pojďme si nejdříve vysvětlit pár obecných principů a skutečností, které celou záležitost nepozorovaně podkládají a formují.

Síly stojící proti nám (všem)

Kde se ve světě (také) bere zlo

Morální odtržení (“moral disengagement”, 1, A, B, C) je stav, v němž dobří lidé dělají špatné věci. Typicky vzniká v sociálních bublinách, které jsou pohlcené jedním tématem (ať už etickým nebo třeba obchodním) a postrádají kritický náhled, ideálně (i) z vnějšku skupiny. Jde o odborně (psychologicky, sociologicky, manažersky…) dobře popsaný stav/proces, který vzniká skrze  složitou psychologickou a sociální dynamiku skupin. Dynamiku, jejíž negativa jsou bohužel bolestivě posílena na sociálních sítích obecně a na Facebooku zejména, a která v nemalé míře stojí za současnou společenskou polarizací.

Morální odtržení má mnoho možných podob. Tou pro nás důležitou podobou je posedlost jednou izolovanou otázkou, jejímuž řešení pak členové skupiny postupně podřizují úplně cokoliv. Ztratí širší perspektivu, kontext i cítění jiných hodnot a jejich poměrné váhy. Laicky řečeno, začnou věřit, že účel světí prostředky a neváhají začít vylívat vaničky i s děťátky, vše samozřejmě za Vyšší Dobro. To funguje i tam, kde je Vyšším Dobrem naprostá trivialita, např. bonusy z prodeje, a kde lidé později nechápou, jak mohli ve jménu podobného účelu přijímat tak drastická opatření a rozhodnutí, jaká přijímali, např. život ohrožující snížení standardů bezpečnosti práce. Přesto v momentě, kdy tak činili, jim to přišlo naprosto samozřejmé, očividné, logické a hlavně ”správné” a byli by to ochotni obhajovat na krev. U skutečně závažného a emoce budícího tématu s reálnými oběťmi, jakým je například sexuální zneužívání, je taková tendence samozřejmě mnohem větší.

Znovu opakuji – jde o stav, kdy špatné věci dělají dobří lidé. Kritika jejich jednání v tomto kontextu není kritikou jich jako lidských bytostí ani jejich charakteru.

Proč trváme na nesmyslech

Afirmace je “opakem” informace (1, 2, A). Informace přináší novou skutečnost nebo náhled. Afirmace je opakování už známého za účelem (nebo minimálně s efektem) vlastního ujištění se navzdory pochybám, i oprávněným, a/nebo odmítnutí nové informace, která rozbíjí stávající názor a/nebo způsobuje jiné “nepohodlí”.

Afirmační spirála (“affirmation circle”) je pak proces neustálého opakování “původních pravd”, které vede k jejich zabetonování – a to zejména emočnímu a pocitovému, kdy jakákoliv informace, která by narušila stávající obraz, je odmítána se stále větší a větší vášní (agresivitou). Jde o jednu z forem pokřivení myšlení a vnímání (“cognitive bias”) a o jednu ze “sil” podílejících se na morálním odtržení.

(Zdrojů a forem pokřiveného vnímání a myšlení je mnohem více a vřele všem doporučuji věnovat trochu svého volného sebevzdělávacího času jejich nastudování.)

Jak se necháváme strhnout davem

Pocit skupinové identity (1, 2, A) je dalším mocným pokřivením vlastního myšlení, který funguje v libovolné skupině. Spojujícím prvkem členů může společný koníček, pohlaví, sdílený názor nebo dokonce i jen náhodný los rozdělující anonymní dav na “A” a “B”. Bez ohledu na to, jak nahodilá je skupina, které jsme (byť jen zdánlivými) členy, máme automatickou tendenci zastat se ostatních uvnitř “naší” skupiny proti “těm venku”. Zároveň aktivitu jiného člena, která je prováděna ve prospěch skupiny (nebo tak je alespoň prezentována), máme tendenci podporovat a obhajovat, i když tato nepřináší faktické výsledky nebo je dokonce přímo kontraproduktivní. 

Kritiku jiného člena vlastní skupiny často považujeme za kritiku sebe sama, i když to tak fakticky vůbec není. Pokud je definujícím prvkem skupiny to, že jde o oběti, tak kritika jiného člena skupiny může být pro ostatní členy takové skupiny intuitivně velmi osobní a bolestivá, a to i když je oprávněná a i když se jich samotných (jejich vlastního zážitku, jejich vlastního jednání) fakticky nijak přímo netýká.

Jak a kam se jsme ochotní vyhecovat

Skupinová sebe-extremizace (nebo odborněji “skupinová polarizace”, 1, 2, A) je proces, kdy členové jakékoliv skupiny se shodným nebo podobným názorem, která není vystavena alternativním názorům a argumentům, profilují svůj názor stále ostřeji a ostřeji. Pokud není uzavřenost skupiny narušena, pak bez ohledu na počáteční umírněnost taková skupina dojde k názorovému extremismu, aniž by si její členové své vyhranění plně uvědomili. Pokud si ho náhodou uvědomí, pak chybu extremizace přenesou na nesouhlasící skupiny a jedince – začnou svůj postoj považovat za “normální” a všechny, kdo jej nesdílí, za “neuvědomělé” nebo přímo nemorální.

Dochází k tomu jak afirmační spirálou, tak postupným umlkáním (někdy i umlčováním) a/nebo odpadáním či ostrakizací těch členů, kteří s extremizací nesouhlasí. V tomto procesu přitom funguje “spirála smrti”, kdy čím více je skupina již extremizovaná, tím větší má pocit skupinové identity a sounáležitosti a tím více se uzavírá alternativním názorům a kritice svých postojů – a tím více se dále extremizuje.

Proč je potřeba udělat krok zpět

Ve hře jsou i další principy a faktory, ale ty teď už nechme stranou. Důležité je, že všechny výše uvedené a další principy stojí v cestě naší vzájemné diskusi. Když se vnímáme jako členové skupin, když problémy rámujeme jako vzájemné konflikty, když každého okolo automaticky škatulkujeme na jednu nebo druhou stranu barikády, tak se navzájem odcizujeme. Místo dialogu začínáme vést paralelní monology, místo diskuse s názorovou protistranou vedeme projevy mířené na již přesvědčené, navzájem spolu nemluvíme, ale jen se překřikujeme. V momentě, kdy na protistranu začneme projektovat vlastní představy špatnosti, diskuse skončí.

Všechny tyto principy jsou bohužel přirozené a automatické a podléháme jim všichni, včetně mě, včetně Tebe. Naštěstí si to můžeme uvědomit a sami s tím aktivně pracovat. Můžeme se uklidnit, můžeme se oprostit od příslušnosti k nějaké skupině, můžeme zkusit nahlédnout problém z více stran, naslouchat s předpokladem, že protistrana má pravdivé protiargumenty a validní protinázory, které stojí za zvážení, že naše vlastní pozice není nutně tak správná nebo pevná, jak se možná zdá. A právě o to tě teď prosím. 


Čím to vše před rokem začalo

Před rokem (květen 2020) byla založena skupina Larperky sobě. (Pro jednoduchost jí říkejme prostě “Larperky”, s “L” – což někdy z kontextu může zahrnovat nejen její členky, ale i mužské sympatizanty.) Tu je čtenářům tohoto textu asi zbytečné více představovat. Důležité je, že mělo jít o skupinu, která ve svém “bezpečném prostoru” umožní vzájemné sdílení zážitků a zkušeností se sexuálním obtěžováním a násilím v larpové komunitě a jejím okolí.

Aby tento bezpečný prostor vytvořily, tak zakladatelky učinily skupinu uzavřenou (tj. jen pro jmenovitě schválené členky) a nastavily v ní pravidla zaměřená nejen na ochranu členek a především vypovídajících (obětí), ale přímo na vytvoření jejich co největšího pohodlí. To zahrnovalo mimo jiné úplný zákaz jakéhokoliv zlehčování nebo dokonce rozporování libovolné výpovědi. Což jsou na pohled velmi smysluplná opatření.

Vše, co se může pokazit

Bohužel, podobné skupiny jsou z podstaty ohroženy mnoha různými praktickými faktory, které je mohou snadno narušit nebo pokřivit:

Larperky jsou online skupinou. Online skupiny mnohem snáz tvoří sociální bubliny. Online komunikace usnadňuje vyslovení extrémních názorů, popřípadě přečtení/pochopení názorů v extrémnějším kontextu. Mnohé je ponecháno na domyšlení si, což zase vede ke zveličování nebo nepochopení kontextu. A konečně, online prostředí usnadňuje vznik dodatečných “ozvučných” soukromých diskusí, v nichž dochází k dalšímu posílení afirmační spirály. 

Záměrná uzavřenost až “exkluzivita” skupiny (faktická i pocitová) spolu s jasně vyjádřenou (a několikrát realizovanou) hrozbou vyloučení za porušení pravidel a s pravidly zapovídajícími zpochybňování, což se v praxi díky komunikaci i zjevné jednostrannosti posuzujících rychle mění v efektivní zapovězení jakékoliv kritiky, znemožňuje přítomnost “rušivých” alternativních názorů, které by mohly rozbíjet afirmačně-sebeextremizační cyklus – právě naopak jej přímo podporují skrze auto-cenzuru a strach ze sociálního vyčlenění všech, kdo nesouhlasí s něčím, co se ve skupině objeví.

To je bohužel dále zesíleno mnohdy zjevně nevyváženým přístupem adminek, které moderují především ve prospěch zpovídajících a obětí (což činí jakoukoliv kritiku dále složitější a posiluje auto-cenzuru). Reflexe, ke které dochází, je spíše sporadická a nesystematická. Ve skupině tak zcela chybí např. relativní posouzení závažnosti (které je ihned vnímáno jako zpochybnění pocitů oběti), reflexe četnosti různých situací (které se ve skupině přirozeně koncentrují v nereprezentativní míře) nebo třeba možnost vyjádřit, že podobnou situaci jiné členky nepovažují za problematickou (byť tím nezpochybňují, že se zpovídající členky fakticky dotkla).

Praktická absence jakékoliv výraznější (byť sebevstřícnější) reflexe zpovědí v důsledku vede k tomu, že skupina prezentuje všechny výpovědi zcela nekriticky. Na pohled se tak zdá, že jsou všemi členkami považovány za automaticky zcela pravdivé a vždy závažné, což může snadno zvýšit zdánlivou závažnost trivialit a neúměrně snížit práh citlivosti členek. Tato naprostá nekritičnost je přitom prosazována bez ohledu na nedokonalost a limity nejen lidské paměti, ale textové komunikace, možná nepochopení sdělení, významu, síly či váhy slov, pociťované emotivní závažnosti nebo třeba nevyjádřeného nebo jen implikovaného kontextu.

To vše (a další drobnější faktory) přispívají k tomu, že podobné skupiny silně tíhnou ke všem problematickým jevům, které jsem popsal v úvodu textu. Aby k nim nedocházelo, vyžadují takové skupiny velmi odborné moderování. (Adminky Larperek tvrdí, že toto poskytují – k tomu, že to tak podle mě není, se ještě dostanu.)  Z výše uvedených důvodů na tom ale Larperky jsou ještě hůř – jako by byly přímo vytvořené, aby takové problematické jevy vyvolaly

Jestli tohle není vroucí kotlík pro pořádnou skupinovou patologii, tak už skutečně nevím, co by jím být mělo.

Čtyři předpovědi

Hned z kraje, když jsem se o skupině dozvěděl, jsem předpověděl následující čtyři věci:

1 – Skupina rozhodně nebude “bezpečná”. Členky sice budou moci napsat své zážitky bez obav z přímého odsuzování, ale to je tak všechno. Přesto skupina bude naznačovat, že bezpečná je a většina členek tomu bude věřit nebo to vůbec nebude řešit, i když se jich to bude týkat.

2 – Skupina vytvoří bublinu, která pokřiví vnímání svých členek, a to jak co do samotné problematiky (četnosti, závažnosti, rizika), tak co do toho, jak věc vnímá “širší” komunita mimo samotnou skupinu. To se bude týkat jak komunitou vnímané míry problému, tak obecně panujících názorů a, zejména, vnímané správnosti různých kroků nebo řešení, která by měla být podniknuta, případně jejich váhy, efektivity, náročnosti nebo závažnosti jejich vedlejších následků.

3 – Bez ohledu na deklarovaný cíl skupiny jako prostředí pro zpovědi a sdílení zážitků, v určitém bodě své neodvratné extremizace se skupina rozhodne být proaktivní a začne podnikat kroky v podobě společenského “aktivismu” (nátlaku na ne-členy). Konkrétně se skupina bude pokoušet o “prevenci”, “nápravu” a/nebo “odvetu”, přičemž rozdíl těchto tří stavů bude často více v oku pozorovatele, než ve faktickém rozdílu vykonávaných akcí. Vzhledem k nevyhnutelnému vytvoření jedné skupinové pravdy dojde k morálnímu odtržení a tento aktivismus získá patologickou formu, nicméně bude prosazován s pravověrným zápalem lidí jistých si svou morální čistotou.

4 – Jedním z projevů skupiny bude davově inkviziční lynč – v rámci “bezpečného prostoru” skupiny budou vznesena jmenovitá obvinění. Uvnitř této skupiny (která neumožňuje kritiku, natož reakci obviněného) dojde k uznání těchto obvinění pravdivými (odsouzení), ať už přímo nebo nepřímo (skrze soucitná prohlášení nebo nekritické ticho). V rámci skupiny budou “odsouzenému” navrženy tresty (resp. “vhodné akce”) a tvrdé jádro skupiny se je vydá do “vnějšího světa” prosazovat, s tichou (přinejmenším zdánlivou) podporou zbytku. Reálně bude tvořit tlak jak na jednotlivce, tak na organizátory akcí, aby uznali jejich pravdu a vykonali jimi navržené “nápravné” kroky. Podobné jednání bude přitom zabaleno do hezky znějících slov (“oběti”, “prevence”, “spravedlnost”, “společenská změna”… atd.) a bude prosazováno jako ideální budoucí společenská norma.

Když jsem toto řekl, byl jsem za paranoika. “To se určitě nestane.” “Přeháníš.” “Vykresluješ falešnou šikmou plochu.” “Ty s tím prostě jen nesouhlasíš.” “Jsi proti nim zaujatej”. Tyto a další podobné výroky byly typickou reakcí u většiny mých kamarádek a i u části mých kamarádů. 

A rok se s rokem sešel.


A k čemu to po roce dospělo

Larperky proti bezpečí

Po roce se potvrdilo, že skupina rozhodně není “bezpečná”. Minimálně ne ve významu, který je komunikovaný či “implikovaný” a pro členky skupiny žádoucí (zejména pro ty nové, mladší, kontext neznající a potenciálně nejzranitelnější členky s vlastními zpověďmi). Larperky se zaštiťují tím, že o rizicích mluví – ve skutečnosti ale jen mluví o riziku vynesení příspěvků na veřejnost, což je jen jeden střípek a nepřípustná redukce celé bezpečnostní problematiky. 

Vynášení příspěvků je pro Larperky ohromný a zoufale nezvládaný problém – skupina prakticky jakoby byla otevřená, velká část členek dává její obsah číst komukoliv okolo nebo ho rovnou rozesílá, což často nevidí jako nic zvláštního, natož špatného. Ze skupiny tak unikají informace, včetně jmen, zpovědí, reakcí, postů a názorů nebo celých diskusních vláken, které kolují mezi lidmi nebo jsou rovnou zveřejňovány na jiných místech. Úniky jsou tak pravidelné, že dávno nejsou ani zajímavé. 

Zde je nutné říct, že jde jednoznačně o zodpovědnost adminek skupiny – to, že vynášení informací je proti pravidlům a jde o selhání vynášejících členek by byl validní argument v malé nebo střední skupině (cca menší desítky členů), ale ve skupině o více než půl tisíci členech s polo-veřejným charakterem jde o systematický a nevyhnutelný jev, jehož zpracování je odpovědností zakladatelek / správkyň – přenášet vinu na členky s plným vědomím, že problém v současné podobě skupiny nelze zastavit ani umenšit, je alibismus.

Některé ženy velmi rozumně využily možnosti sdílet svůj zážitek skrze adminky anonymně. Mnohé ale ne. Ke komu všemu se ale obsah Larperek skrze úniky dostává? Těžko říct. Dost možná k samotným původním násilníkům (jmenovaným nebo ne). Dost možná ke starým nebo i novým oběti vyhlížejícím predátorům. Zní to až absurdně – dokud se to skutečně nestane. Pak to bude znít jako něco, co se logicky stát muselo a s údivem je jen to, že se to nestalo už dřív. (Nejde přitom jen o možnost číst obsah skupiny, ale i o seznámení se s identitami členek, možnost oslovit je soukromě nebo osobně, začít je stalkovat atp. Možných “vektorů útoku” je mnoho.)

Aktuálně po roce existence má skupina přes půl tisíce členek, což vznáší značné pochybnosti ohledně toho, jak moc byla každá jedna z nich skutečně “prověřena”. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se množství falešných účtů, které “proklouzly” povrchní optickou kontrolou provedenou některou z adminek v pozdní veřer pod vlivem celodenní únavy, počítalo i v nižších desítkách. Mimochodem, seznam všech členek je veřejný kterékoliv člence – tedy i komukoliv, kdo se do skupiny vetře (nebo si jen “půjčí” něčí telefon či počítač).

Skupinu sdružující zejména zranitelné potenciální oběti tak lze otevřeně považovat za bezpečnostní hrozbu jejím členkám. Adminky nezvládají zpracovat bezpečnost samotné skupiny ani zvolené platformy, adresují jen ty nejtriviálnější rizika a ke známým slabinám se chovají přehlíživě.

Fakt, že jsem podle všeho první, kdo na to veřejně upozorňuje a že Larperky samy toto riziko přehlíží nebo přímo bagatelizují (a mluví výhradně o “riziku možného vynesení zpovědi na veřejnost” – a i to navzdory svým proklamacím spíše jen ve veřejných článcích, než ve skupině samotné), mě trochu děsí – zejména v kontextu toho, jak sebevědomě a “expertně” se adminky tváří. V admin týmu Larperek prý jsou i profesionálky v oblasti online bezpečnosti – pokud tomu tak je, pak tyto dle mého názoru profesně zcela selhávají.

Larperky proti věrohodnosti obětí

Ve skupině dochází prakticky od samého začátku ke jmenovitému obviňování ze sexuálního násilí. To se děje bez jakéhokoliv ověření či prověření a bez možnosti jmenovaných na obvinění nějak, jakkoliv, reagovat, bránit se jim nebo se k věci vyjádřit, ať už přímo nebo nepřímo. Popravdě, podle pravidel skupiny by se jmenovaní “správně” neměli ani dozvědět, že takto vůbec obviněni byli. To je samo o sobě krajně pochybná praxe, která rozhodně není potřebnou součástí sdílení zážitků, zato velmi nebezpečně balancuje na hranici pomluv a pomlouvačného bulváru. Praxi jmenovitých obvinění navíc zahájila (nebo jen výrazně podpořila) přímo jedna ze zakladatelek a nejaktivnějších členek skupiny velmi krátce po jejím založení, což podbízí nehezkou otázku, zda možnost jmenovitých obvinění nebyla od začátku zamýšlený, byť nepřiznaný a ne moc čistý záměr.

Larperky tvrdí, že věrohodnost takového obvinění je dána možností ostatních Larperek se k dotyčnému vyjádřit a případně jej rozporovat. Stranou toho, že se tím Larperky samy jako skupina staví do velmi inkviziční role to bohužel předpokládá, že je dotyčný ostatním Larperkám nejen známý, ale že se za něj některá bude ochotná jen tak sama od sebe postavit. A to v prostředí, kde se musí vyhnout pastem jako je zákaz jakéhokoliv zpochybnění původního obvinění nebo riziku toho, že se vystaví kritice (a jak si ukážeme níže bohužel i osobnímu nátlaku) ostatních.

Nemožnost ověření takové výpovědi stejně jako neférovost nemožnosti jakékoliv reakce obviněného je okolím samozřejmě vnímána. Bohužel ne izolovaně a svým dílem se tak podílí i na celkovém vnímání problematiky obecně. To má jediný efekt: zlehčení všech ostatních podobných výpovědí, byť jsou třeba vznesena úplně jinde a v mnohem serióznějším kontextu. (“No jo, další nepotvrzený výkřik někde na faceboocích, těch už bylo…”)

Svou praxí nijak neověřovaných a nerozporovatelných, avšak jmenovitých obvinění tak Larperky fakticky zhoršují pozici jakékoliv ženy, která se rozhodne svůj příběh skutečně zveřejnit a pokusí se s ním něco veřejně udělat.

Larperky proti prevenci

Larperky samotné tvrdí, že se toto jmenovité obviňování děje kvůli “prevenci”. To je ale očividný nesmysl a alibismus, protože sdílení jména v uzavřené skupině rozhodně nemá preventivní charakter. To není jen teoretické tvrzení – ověřil jsem si, že ani velmi intenzivně probíraná “jména” z Larperek nejsou u členek komunity, které nejsou “aktivními Larperkami”, nijak známá. A to ani u těch, které jezdí na akce, kde se dotyčný vyskytuje. Do komunity nově příchozí dívky pak zjevně nemají žádnou šanci se něco dozvědět včas samy, ani být včas varovány někým okolo, kdo by o věci věděl. Preventivní efekt je takřka nulový.

Preventivní charakter by mělo instituční (právní) obvinění a/nebo veřejná konfrontace, přístupná a snadno dohledatelná a odkazatelná komukoliv. Zveřejnění může být i anonymní, skrze prostředníka, jako tomu bylo např. v kauze Feri, ke které se jako ke srovnání ještě několikrát vrátíme.

Co je ale ještě horší. Tím, že Larperky vedou ke sdílení problémů v uzavřené neveřejné skupině a nijak nepodporují veřejné adresování problému, to jsou samy Larperky, které věc zavírají kamsi do skříně, místo toho, aby s ní vyšly ven. Ony samy tím normalizují tabuizaci sexuálního násilí jako něčeho, o čem se veřejně nemluví a když, tak jedině v uzavřené, nekritické a “chráněné” skupině. Touto svou praxí Larperky podkopávají snahu o vznik prostředí, v němž by oběti byly podporované k tomu skutečně vystoupit a pachatele (institučně nebo veřejně) konfrontovat.

Samy Larperky se schovávají za tvrzení, že nikdo nemůže nutit oběť, aby věc zveřejňovala. To je určitě pravda, ale v takovém případě nemůže nikdo čekat, že se něco změní. Larperky tak svou praxí vedoucí k posílení tabuizace problému a skrývání se obětí aktivně brání snaze o společenský posun.

(Ukázka toho, jak uzavřenost dále podrývá prevenci, viz níže “Larperky proti organizátorům”.)

Larperky proti povědomí a diskusi

Ironií a praktickou ukázkou toho, jak podobná sociální bublina křiví vnímání je, když pak některé Larperky nebo jim blízcí sympatizanti tvrdí, že “to co se ve skupině probírá ale přece komunita ví”. Zaprvé, jak by to “komunita” mohla vědět, když skupina dělá maximum, aby zůstala uzavřená a věci se z ní nijak nevynášely?

A zadruhé – navzdory běžným únikům informací ze skupiny – ne, neví. Existuje mnoho členů komunity, a to jak těch “běžných”, tak organizátorů, tvůrců, osobností a “celebrit” a jiných “opinion makerů”, a to i žen, kteří nemají tušení. Stejně tak nemají tušení ani budoucí oběti, protože ty členkami Larperek nejspíš (ještě) nejsou.

Larperky jsou plné konkrétních výpovědí, jejichž prostá znalost by mohla vést ke společenské diskusi a změnám nebo ke konkrétním krokům. Svou snahou udržet vše uzavřené a nijak aktivně nepodporovat veřejnou prezentaci věci Larperky efektivně brání jak zvýšení společenského povědomí (“awareness rising”) a konstruktivní veřejné diskusi, tak snaze o nápravu konkrétních problémů.

Larperky proti Ferimu

Zde si dovolím malou vsuvku, protože se nám bude záhy hodit. Až absurdně tragikomické se pak může zdát, když jedna z adminek v tomto směru srovná skupinu a její činnost s kauzou Dominika Feriho (1a/1n, 2a/2n, 3), která je ve skutečnosti pravým opakem dění v Larperkách.

Kauza Feri byla sestavena ve věci osobně nezaujatými a navíc kritickými, a proto důvěryhodnými žurnalisty, kteří si dali práci, aby “jen nedůvěřovali obětem”, a kteří šli jednotlivé výpovědi obětí prověřit tak moc, jak jen to bylo možné (včetně např. výpovědí dalších svědků a prozkoumání dobové korespondence a další komunikace). Oběti zůstaly anonymní, ale kauza byla zaštítěna důvěryhodností a kreditem samotných žurnalistů a jejich médií. Celá věc byla následně zveřejněna i se vší doprovodnou argumentací. Obviněný Feri získal obsah článku předem a dostal možnost reakce – jeho reakce přitom byla zveřejněna spolu se samotným článkem. Žurnalisté se navíc omezili na medializaci a požadavek vyvození politické odpovědnosti (přičemž v politice platí v tomto směru jiná pravidla) a vše ostatní přenechali policii a soudům. 

Oproti dění u Larperek se zde prakticky vše, bod po bodu, odehrálo zcela opačně (jak ještě uvidíme dál). Kauza Feri tak pro Larperky rozhodně není “vzorem” nebo argumentem, ale naopak drtivou praktickou kritikou jejich vlastního přístupu. Kdyby byla kauza Feri řešena po vzoru Larperek, tak by Feri dodnes fungoval jako vysmátá tvář volební kampaně.

Larperky proti společnosti a spravedlnosti

Samozřejmě, extremizace skupiny nakonec došla tam, kam dojít nejspíše musela, a to k davovému lynčování a pronásledování osob.

Co se stalo: V nekritickém prostředí Larperek jedna z adminek a zakladatelek skupiny (říkejme jí “Míša”) v květnu 2020 jmenovitě obvinila jednoho muže (říkejme mu “Martin”) ze sexuálního napadení (nikoliv přímo znásilnění – spíše jednoznačně nepřípustného obtěžování). K tomu postupně získala několik dalších podobných výpovědí. Uvnitř své uzavřené a nekritické skupiny se mezi sebou některé Larperky shodly, že je “Martin” vinen – a následně se rozhodly, že je potřeba provést preventivní akci.

Zde si dovolím doslovnou citaci záměrů “Míši” z jejího postu zveřejněném v Larperkách (hned z kraje v květnu 2020 a poté znovu v trochu změněné podobě v červnu 2021 na jejím osobním profilu – o použití citace jsem dlouho přemýšlel; nakonec jsem usoudil, že je nutné pro dokreslení celého kontextu situace. Úryvek navíc není zpověď ani jiné osobní nebo důvěrné sdělení a post nebyl soukromý – jde o přímočaré “volání k akci” sdílené velmi veřejně půl tisíci lidem a poté v jiné formě opakovaně mnoha stům dalším – viz i níže Larperky proti diskusi, druhý motiv): 

… a teď co pro mě můžete udělat:

…Nepodporovat jeho posraný [podnikání]. Nekupovat si od něj [produkty/služby], nespolupracovat s ním. Nezvat a nepouštět ho na akce. V tomhle případě fakt neplatí, že člověk nerovná se dílo – to [podnikání] je naprostá one man show, nezaměstnává vůbec nikoho jiného, stojí a padá jen na dotyčném. Není to navíc nějakej arbitrární “trest”, je to hrozně důležitý – tohle je ta hlavní věc, co tady chci říct. Jde opravdu o to, že mu to dává možnost se dostávat k novejm a novejm zranitelnejm holkám, nad kterejma může být v nadřízený pozici.

Můžete o tomhle říkat ostatním. …

(pozn. autora článku: Pro korektnost citace zde doplním kontext, kdy ono mnou vycenzurované [podnikání] je pro “Martina” dle výpovědí všech obětí nástrojem, skrze který své oběti oslovuje a skrze které je k sobě láká.)

“Míša” má na podobný apel samozřejmě právo – a případně za něj nese vlastní odpovědnost. Pouze u apelu ale bohužel nezůstalo. Několik aktivních Larperek vzalo podobné výpovědi a vrhly se do “akce” – která spočívá v tom, že aniž by napsaly cokoliv kamkoliv veřejně, tak (minimálně od listopadu 2020 až do publikace tohoto textu) ve stínu a tichosti obepisují celé okolí dotyčného a na základě neprověřených a nekriticky přijatých výpovědí se snaží zničit jeho osobní pověst i jeho podnikání/živnost. (V “tichosti”, samozřejmě, když to minimálně některé prezentují jako aktuální snahu popř. dokonce úspěch stovkám lidí na Facebooku.)

Co je důležité – já nijak nezpochybňují jejich výpovědi o chování dotyčného. Osobně se dokonce domnívám, že jsou (z většiny) pravdivé a “Martin” je opravdu “vinen”.

Problém je, že to, co sleduju, je v podstatě tvrdý lynč – skupina několika “Martinových” obětí a zejména aktivistek společně beroucích právo a spravedlnost do vlastních rukou, z vlastní vůle a podle vlastních měřítek rozhodující o vině i trestu, obviněný bez možnosti jakékoliv obhajoby, trest vynesený a prováděný bez jakékoliv kontroly přiměřenosti, v míře a rozsahu určeném poškozenými a zaujatými oběťmi, kritická diskuse a posouzení věci nahrazené emotivními apely a osobním nátlakem. A to celé bez nejmenšího zapojení jakékoliv třetí, nezaujaté strany. Jakože vážně? To není spravedlnost ani prevence – to je normální primitivní vendeta a msta, navíc zjevně dotažená do možného maxima toho, co “Míša” a Larperky okolo ní věří, že jim “projde”. 

Zainteresované Larperky to takto samozřejmě neprezentují, ale faktem je, že přesně tohle je to, co se děje, a děje se to přesně takhle. Každý jeden bod můžou Larperky popisovat mírnějšími slovy nebo ho obhajovat a zdůvodňovat a lakovat na růžovo, ale podstata věci zůstává stejná. Pokud podobné odvetné chování ustanovíme normou, vytvoříme společnost fungující na principu presumpce viny a spravedlnost založenou na idee nápravy nahradíme vulgární mstou.

Zde mnozí namítnou, že presumpce neviny stejně jako nápravnost trestu jsou právní (státní, instituční) principy, které se nevztahují na jednotlivce a “veřejnost”. To je ale zavádějící. Stranou společenské a filosoficky-etické roviny diskuse, z čistě praktického hlediska fakt, že presumpce neviny není v některých oblastech absolutní, neznamená, že hned platí presumpce viny – důkazní břemeno je zpravidla stále žádáno (byť standardy mohou být slabší), stejně jako posouzení třetí, neutrální strany, případně obecné veřejnosti. Navíc reakce na takovouto “neformální” nebo “nesoudní” vinu má pak obvykle omezený, osobní charakter, který se pouze ve speciálních případech (politika, média atp.) propisuje i do kariérních a dalších důsledků.

Zároveň bych zdůraznil, že opět ve skutečnosti nejde o (efektivní) prevenci. Do věci zapojené Larperky tímto “utajeným” postupem “Martinovi” možná zabrání působit na konkrétní akci, ale nezabrání mu “působit” obecně – jen ho dotlačí ke změně prostředí a problém tím přenesou jinam. Bez zveřejnění prostě žádná prevence není a jediným efektem činnosti tedy je “trest”, resp. msta.

Opět zde porovnejme situaci s kauzou Dominika Feriho, kterou se i “Míša” sama ráda zaštiťuje – ale která je ve skutečnosti přesným opakem toho, o co se ona sama se svými kolegyněmi snaží (nezaujatí novináři, supervize kauzy v rámci médií, kritické prověření výpovědí, otevřené mediální zveřejnění, na A2larmu bez “paywall”, otištění Feriho reakce, žádná snaha stanovovat nebo vynucovat “tresty” atd.).

Brutální ironií (a nejspíše dalším případem morálního odtržení) pak je, když tomuto protisystémovému a protispolečenskému, v podstatě anarchistickému a starozákonnímu jednání, které pošlapává základní práva jednotlivce a principy moderní společnosti, vyjadřují pod “Míšinými” příspěvky veřejnou podporu členové komunity, kteří jsou sami právníci.

Larperky proti organizátorům

Ve své kampani proti “Martinovi” začaly aktivní Larperky obepisovat i organizátory akcí (osobně vím určitě o třech, první v listopadu 2020, poslední mě známou v červnu 2021), s jasným požadavkem na ukončení partnerské a sponzorské spolupráce a jeho případné úplné vyloučení a zákaz účasti. 

V některých případech to zahrnovalo oslovení organizátorů a předání více sesbíraných výpovědí o “Martinově” nežádoucím chování přímo na jejich akci samotné. Což je rozhodně správně. Organizátoři akce, na které k takovému jednání dochází, na to určitě chtějí reagovat – a těžko na to mohou reagovat, když o tom neví, a těžko o tom mohou vědět, když jim to nikdo neřekne.

Bohužel, patologie Larperek vrhla stín i na tuto jinak záslužnou a prospěšnou činnost.

Zaprvé je krajně pochybná forma, se kterou organizátory oslovují. Nedělají tak formálně a přímo, ale vytipují si některého člena organizačního týmu (logicky toho, který se jim zdá být nakloněn, ideálně nejspíše jinou členku Larperek). Tohoto organizátora pak tlačí k tomu, aby jejich jménem oslovil zbytek týmu s žádostí o konkrétní opatření proti “Martinovi”, ale se zachováním plné anonymity obětí a jejich zpovědí (které z Larperek nemohou být vyneseny, takže i kdyby některá organizátorka byla členkou, tak fakticky ostatním stejně nesmí nic říct). V jednom případě reprezentující organizátor řešil věc jménem Larperek tak “transparentně”, že se hlavní organizátor akce o celé věci dozvěděl až po několika měsících (údajně “úspěšného”) řešení, což samo o sobě ukazuje na čistotu podobné iniciativy a užívaných prostředků.

Jinými slovy si prostě představte, že vás jako organizátora osloví váš kolega s tím, že máte “řešit” “Martina”, protože to je sexuální delikvent – ale přitom vám nemůže říct kdo mu to řekl, co přesně mu řekl a ani čeho se měl “Martin” vůbec dopustit (natož kde, kdy a na kom). I tak ale na základě toho máte alespoň rozvázat spolupráci (když už ho rovnou nevyloučíte). 

Zde si všimněte, jak celá situace náhle souvisí s předchozí částí “Larperky proti prevenci”. Věc je naprosto nezveřejněná a nedohledatelná, což má přímý důsledek na váhu podobné žádosti. Stejně tak to má důsledek na možnosti, které mají oslovení organizátoři k dispozici. Larperky na tom ale nevidí vůbec nic špatného nebo omezujícího a mají dojem, že tyto okolnosti jejich požadavek nijak neoslabují, což je další ukázka toho, jak jejich bublina křiví jejich vlastní vnímání problematiky.

Zadruhé, aktivní Larperky tímto způsobem neoslovují pouze organizátory akcí, kde k něčemu došlo, ale i těch akcí, kde podle všeho k ničemu nedošlo. Přitom nejde pouze o varování pro zvýšení pozornosti a “ostražitosti” (což bych ještě pochopil a přijal), ale o stejnou žádost, kterou dávají ostatním (viz např. citace “Míšiny” výzvy výše). Larperky tím tak po organizátorech požadují “preventivní” akci, čímž je fakticky nutí jednat proti člověku (a jeho podnikání) na základě něčeho s jejich akcí zcela nesouvisejícího. Navíc – viz výše – vlastně ani přesně neví čeho; prostě někdo (většina orgů ani neví kdo) je požádal, aby někomu začali ničit život, a organizátoři mají prostě a jednoduše věřit, že k tomu určitě má dostatečně dobrý důvod. To je už doslova za hranou absurdity.

Larperky zde používají argument o potřebě důvěřovat obětem. Jenže princip důvěřování obětem se týká přístupu k obětem při jejich výpovědi, nikoliv obecného posouzení jejich výpovědi a z toho vyvozených důsledků pro oběťmi obviněné. Pokud by se kdokoliv mohl prohlásit obětí a tím učinit svou výpověď proti někomu jinému automaticky pravdivou, tak bychom nebyli na cestě do Pekla, ale dávno za jeho branami. (A to i bez zde přítomného problému naprosté anonymity úplně všeho, od výpovědí po žádosti.)

Zatřetí, i když je věc organizátorům nejspíše předkládána vstřícně (protože proč ne), tak obsahuje nevyslovenou hrozbu – “uznejte náš nárok a udělejte aspoň něco z toho, co chceme, jinak se na vás vrhneme”. Praktickou realizaci jsme mohli pozorovat na “Míšině” osobním profilu, kde poté, co byla organizátory jedné z akcí zjevně odmítnuta, neváhala tuto akci začít shit-talkovat svým “kamarádům” (čti asi tři sta padesáti často až skoro náhodným lidem, které má v “kamarádech”), veřejně (ano, 350 lidí převážně z cílové komunity akce je prostě veřejné) ji vykreslovat pomalu jako doupě sexuální delikvence a přímo vyzývala k tomu, aby tam lidé nejezdili (a aby navíc organizátorům napsali i “proč” tam nejedou).

V tomto rantu neváhala ani napsat, že zmíněná akce postrádá “bezpečnou linku” na organizátory a že riziko sexuálního obtěžování nijak neadresuje. Že je toto tvrzení nepravdivé (nebo až lživé) si přitom každý mohl (může) během 30 vteřin ověřit na webu oné akce, na kterém jsou jasně a přehledně uvedené nejen kontakty na akci a její organizátory, ale i odkazy na anonymní dotazník po akci a hned vedle kontaktu na zdravotníka je uveden kontakt na “důvěrnici” akce.

Zneužití statutu skupiny i “Míšiny” vlastní pozice oběti k vytvoření sociálně a emočně násilného nátlaku na organizátory tu je myslím až bolestivě očividné. 

Dopad podobného přístupu na samotné organizátory je větší, než se zdá. Kromě opodstatněného stresu ze samotného řešení sexuálního obtěžování tak podobný neférový přístup a nátlak vede často k vyhroceným a zbytečným diskusím a hádkám i uvnitř samotných organizačních týmů. Podobná “taxa” se pak nutně projeví jak na jejich ochotě věnovat organizaci čas, tak na jejich zájmu vůbec cokoliv organizovat.

Larperky proti kritice

Neférový sociální nátlak spočívající ve vytváření šeptandy a užívání emočního násilí, který mnohé Larperky neváhají vyvinout, se neomezuje pouze na jejich přímé cíle a/nebo organizátory akcí, ale i na jejich kritiky – kde je navíc obohacen i o šíření lživých pomluv. A jak jsem sám pocítil, neváhají přitom udeřit preventivně.

Tento text jsem nabídl (a tedy dal k nahlédnutí)

(pozn.: Zde je kus textu (odstavec) skryt. Dochází k jeho upřesnění.)

Nejen mě, ale i lidem v mém okolí začaly přicházet e-maily a zprávy (a hodinové telefonáty…), ze kterých bylo zřejmé, že mnoha lidem bylo “někým” řečeno, že jsem napsal text, který “vyzrazuje intimní zpovědi obětí” případně na ně přímo útočí a další podobné nesmysly (velmi ironicky v kontrastu s tím, že riziko podobného úniku ze strany Larperek je hned tím prvním, co v tomto textu kritizuji). Obsah zpráv osciloval od slušných žádostí o zachování anonymity obětí při zveřejnění přes přímý nátlak, ať text vůbec nezveřejňuji (bez ohledu na obsah), přes vydírání (“text nezveřejňujte, nebo…”) a odřeknutí účasti na akcích, s nimiž jsem spojený (pouze na základě šeptandy o textu, který dotyční zjevně ani nečetli!) až po přímý citový nátlak.

Tyto praktiky mířily nejen na mě osobně, ale i na mou přítelkyni, kamarády (a zejména kamarádky) a spoluorganizátory (a zejména spoluorganizátorky). Na mou přítelkyni a blízké kamarádky byl dokonce vytvářen tlak opakovaně, dlouhodobě a více lidmi a to až na hranu – a za hranu – emočního zhroucení. A to i těmi, kteří věděli, že jsem autorem článku já a mají na mě přímý kontakt. To je nejen za hranou nechutnosti, ale bohužel to docela dobře ilustruje – a dokládá – jakých špinavých praktik minimálně část Larperek a jejich adminek využívá, ať už si to uvědomují, nebo ne. Toto jejich chování je v ostrém a až hřbitovně černohumorném protikladu k jejich prezentované snaze o ochranu obětí, minimalizaci násilí a péči o emoce ostatních. Část z nich jsem přitom znal osobně jako naprosto pohodové lidi, což nás vrací zpět k tématu morálního odtržení, které jsem popsal v úvodu.

Všichni, kdo mě (a mé okolí) takto v oněch prvních dnech oslovili, po dotázání řekli, že se o tom “dozvěděli od někoho, kdo si přál zůstat v anonymitě” – fakt, že toto zmínilo několik takových lidí nezávisle, fakt, že pracovali se shodnými nepravdivými informacemi a podobnost celého dění s výše popsanými praktikami mě vede k přesvědčení, že tyto informace spolu s “apelem k akci” šířila právě jedna osoba (nebo malá skupina) s cílem zabránit zveřejnění tohoto textu. Po tom všem už pak nijak nepřekvapilo, když jsem se začal dozvídat, že různí jiní lidé v mém okolí, kteří s věcí neměli vůbec nic společného, byli oslovováni s tím, že na mě mají vytvořit nějaký nátlak (“domluvit mi”, “zabránit mi” atp.) – samozřejmě mi ale hlavně nemají říkat, že takto osloveni vůbec byli.

Skupina Larperek svou praxí toto chování plné emočního vydírání nejen podporuje, ale jsem přesvědčený (resp. z vlastní zkušenosti bohužel vím), že ho mnohé její vedoucí členky samy vyvolávají a živí –  a ani po osobní konfrontaci na něm neshledávají nic závadného. Upřímně doufám, že Ti to nepřijde správné a nemusím ani vysvětlovat proč.

(pozn.: Zde je kus textu (odstavec) skryt. Dochází k jeho upřesnění.)

(pozn.: Zde je kus textu (odstavec) skryt. Dochází k jeho upřesnění.)

Larperky proti diskusi

Stranou své agresivity proti jakékoliv kritice, Larperky přistupují k jakékoliv diskusi o sobě a svých tématech – řekněme “velmi zvláštně”. Tato zvláštnost má přitom několik neustále se opakujících motivů, z nichž některé jsou zejména významné:

Prvním je apel na nekritickou důvěru v samotné Larperky a ve správnost jejich postojů. “Nevíte, co se v Larperkách děje, ale věřte nám, že nic špatného.” Tento motiv byl už představen i výše v Larperkách proti společnosti a proti organizátorům – “Nemůžeme vám říct detaily ani dát důkazy, ale věřte nám, co o někom tvrdíme”. Larperkám má někdo neustále něco věřit – protože to jsou oběti, protože bojují za správnou věc, protože jde o prevenci. Bohužel, tento apel na důvěru Larperky efektivně zbavuje potřeby komukoliv cokoliv skutečně dokázat, doložit nebo obhájit.

Druhým výrazným motivem je snaha “hrát pod obojí”. “Míša” vystupuje a jedná jako aktivistka s mnoha nároky a požadavky, ale při náznaku jakékoliv kritiky nebo odporu se z ní náhle stává křehká oběť. Příspěvky jsou sdílené stovkám a víc jak tisícovce lidí a jejich obsah je používán jako argument, ale když je někdo chce začít veřejně diskutovat (natož rozporovat), tak jde náhle o “soukromé” záležitosti co byly “sdílené jen vybranému okruhu kamarádů” a podobná snaha je “zradou důvěry”. Tento přístup umožňuje Larperkám využívat výhod libovolného postoje, aniž by jej skutečně přijaly za svůj se všemi následky, morálními závazky a společenskou odpovědností, které se s ním pojí.

Třetím motivem je vlastní “exkluzivita”, kdy Larperky svá tvrzení podkládají obsahem skupiny. Ten samozřejmě neprošel kritikou (skupina ji efektivně zapovídá), ale zároveň ho není možné poskytnout (skupina to přímo zapovídá). Tedy Larperky vědí lépe, jejich protistrana neví dost (…a má jim to prostě věřit). Tento motiv má pak další podoby, např. “nejsi oběť, takže to nemůžeš posoudit”, samozřejmě “nejsi žena, takže nevíš o co jde” atp. (Fakt, že se sexuální zneužívání netýká jen žen zde obecně ignoruji, ale je dobré si tohoto opakujícího se nevysloveného předpokladu také povšimnout.) Tímto přístupem “jen my můžeme zasvěceně mluvit o našich tématech” mohou Larperky efektivně vyšachovat z diskuse kohokoliv, kdo prezentuje jakýkoliv názor, který se jim nelíbí, ale neumí si s ním poradit korektně.

Tyto a další motivy (např. volání po diskusi – a její umlčování ihned, co přestane být souhlasná, skrývání se za emotivní apely významu skupiny a její činnosti jako univerzální odpověď na faktickou kritiku atp.) diskusi nepodporují, ale ničí – jde o demagogické nástroje, které skutečné diskutující z diskuse vytlačují, což “diskusi” mění v nekritický propagační prostor Larperek.

Larperky proti Larperkám

Skupina Larperek vznikla jako platforma pro intimní zpovědi a sdílení zážitků a zkušeností, druhotně jako diskusní prostor. Její využívání jako platformy pro aktivismus případně osobní útoky (jakkoliv a čímkoliv zdánlivě ospravedlněné) ji mění v něco jiného. Členky, které se přidaly do skupiny kvůli jejímu původnímu účelu tak jsou “uneseny”, aby dodávaly váhu platformě pro značně odlišný účel. 

Podobná změna značně shazuje nejen původní účel Larperek, ale i vnímání skupiny z pohledu vnější komunity. Co je horší, vnímání Larperek jako aktivistické skupiny sloužící pro preventivní (přinejlepším) nebo až osobně mstivé (přinejhorším) kampaně shazuje váhu Larperek jako platformy pro otevření a vedení seriózní, konstruktivní a nepolarizující společenské diskuse.

Larperky proti larperkám

Je potřeba věnovat pozornost tomu, že bez ohledu na přítomnost psycholožek a právniček mezi adminkami Larperek, tato skupina s velmi choulostivým charakterem je vedena nedostatečně a neodborně. 

“Míša”, zakladatelka a adminka, veřejně vyhrožuje “odstraněním z přátel” komukoliv, kdo si s ní dovolí jakkoliv sebeméně nesouhlasit, což v případě, že k tomu dojde, i reálně dělá. To říká hodně o její vlastní podjatosti i o sociálním tlaku a emočním nátlaku na okolí, který se v okolí skupiny Larperek nebojí a neštítí vytvářet. Jako adminka a zakladatelka tím vším zároveň nastavuje standard a normu přístupu Larperek (a nejspíš i ostatních adminek) jak ke kritice, tak k cenzuře a skupinové ostrakizaci. To bohužel není jen teorie. Toho jak jiné adminky příjimají v „Míšině“ zájmu emočně násilné a šikanující praktiky jako standard svého chování a komunikace jsem byl bohužel sám přímým svědkem (zatímco byli lidé v mém okolí jejich nebojím se napsat oběťmi). To, jak taková praxe dále ovlivňuje nekritičnost, afirmační spirálu a skupinovou extremizaci doufám nemusím rozebírat.

Moderování skupiny postrádá adekvátní reflexi, pravidla skupiny jsou nastavena tak, aby podporovala skupinovou patologii, vznesené právní otázky jsou posuzované zcela jednostranně a tendenčně. Adminky jsou okouzlené “uzavřeností” skupiny a možností sdílet zpovědi anonymně skrze ně. V tomto okouzlení naprosto zoufale podceňují bezpečnostní otázky spojené jak s faktickým fungováním skupiny, tak s technologickou nedostatečností jimi zvolené platformy. Titul z VŠ sám o sobě nedělá oborového experta a Larperky přes zdánlivou odbornost některých adminek nejsou skupina vedená odborně, ale skupina vedená jako uvědoměle-amatérský kroužek (o výše zmíněném chování “Míši” a dalších konkrétních adminek už vůbec nemluvě). Což je v kontextu jejich obsahu bolestivě nedostatečné.

Larperky jako skupina tím své členky v důsledku nejen přímo či nepřímo ohrožují, ale co do např. psychohygieny a vnímání celé problematiky (a tím i vlastních zážitků) nebo i vlastního okolí, míry ohrožení a dalších věcí jim mohou být samy o sobě přímo škodlivé.

Larperky proti příliš mnoha věcem

Než se dostanu k závěrům, dovolím si ještě jednu krátkou odbočku. Skutečností je, že lidská mysl nefunguje racionálně a logicky. Mít dva nevyvrácené argumenty je přesvědčivější, než mít čtyři nevyvrácené a jeden vyvrácený – naše myšlení má tendenci fixovat se na ten jeden vyvrácený, spíše než na ten dvojnásobný počet platných.

V textu výše jsem adresoval několik širokých témat, každé z nich z více stran a více argumenty. Není možné, abych většinu čtenářů přesvědčil o všech svých pointách a argumentech. Přesto, pokud u něčeho shledáváš platným byť jediný argument, pak má můj pohled nějakou váhu. Pokud jsem tě přesvědčil alespoň o některých svých pohledech, tak by na tom mělo záležet – a to bez ohledu na počet těch, o kterých jsem tě nepřesvědčil. Pokud se mnou souhlasíš v tom, že jsou Larperky problém byť jen v jedné jediné oblasti, nenech to “překrýt” tím, že v těch ostatních podle tebe problémem nejsou, protože i jeden závažný problém je o jeden víc, než by v podobné věci být měl.


Co dělat se současnou situací?

Bez ohledu na mou kritiku Larperek, problematika sexuálního obtěžování je reálná. Naše herní komunity na tom nejspíš nejsou o nic hůř, než zbytek společnosti – ale nejspíš ani nijak výrazně lépe. To nám určitě dává prostor na zlepšení. Jenže to zlepšení musíme dělat správně a širokým konsenzem, nikoliv za jakoukoliv cenu a násilným nátlakem, a musíme ho dělat skrze kroky, které, byť třeba nejsou křiklavé, skutečně fungují, posouvají nás vpřed a pokud možno nevyvolávají odpor a s ním se pojící protitlak.

Otevřeně diskutovat

Diskusi je potřeba dostat pryč z (polo)uzavřených nebo ostrakizujících skupin. Ze skupin oslavujících nekritičnost a jednostrannost nebo z jejich “protiskupin” přetékajících siláckými výkřiky, které vedou k další (sebe)destruktivní polarizaci komunity. Ze skupin, které ostře definují “nás” proti “nim” a které každý odlišný názor vnímají jako útok a/nebo amorální herezi. Z prostoru skrytých polo-anonymních e-mailů neviditelně rozesílaným různým organizátorům. Je potřeba ji přenést do veřejného prostoru, ve kterém bude docházet ke kritickému (nicméně civilnímu) dialogu stran, který jako jediný může vést ke skutečnému (a tedy funkčnímu) většinovému konsenzu. A, upřímně, je potřeba dostat ji pryč z jedné platformy Facebooku, který z takové patologie cyklické afirmace a vzájemné polarizace přímo profituje (a proto ji svými zobrazovacími algoritmy aktivně podporuje). Komunitní weby jako larpy.cz by přitom měly podporovat dialog, namísto toho aby podporovaly jen monolog jedné strany, zatímco druhou odmítají (a nepřímo se podílí na zákulisní snaze o její umlčení).

Dělat malé, ale početné každodenní krůčky

Je potřeba zvýšit povědomí o celkové problematice – na všech stranách.

Mnoho lidí by mělo zapracovat na své schopnosti rozeznat “zájem” od “rozpačitosti”. Mnoho lidí  by se mělo naučit smířit s tím, že mohou být odmítnuti a jejich pozornost může být nežádoucí a naučit se to přijmout bez zranění svého ega. (Z vlastní zkušenosti zde píšu “lidí”, ale přiznejme si, z většiny se to týká hlavně mužů. I když nejen.) K tomu je ale nemůžeme dovést křiklavým (a protitlak vyvolávajícím) nátlakem – k tomu je musí dovést jejich vlastní, s klidem poučenější, sociální okolí. Ideálně důrazným, ale přátelským způsobem.

Mnoho lidí by mohlo být aktivnější v tom upozornit kamaráda nebo kamarádku, že jimi projevovaná pozornost není žádaná, když to sami nevidí. Mnoho lidí by mohlo být aktivnější v poskytnutí možnosti “taktního ústupu”, když vidí někoho, kdo se v nějaké situaci možná necítí komfortně. Většinu problematických situací lze vyřešit bez konfliktu, stačí k tomu mít zájem a vůli se zapojit.

Na druhou stranu, musíme si uvědomit i vlastní limity a nedostatky, byť je jejich přiznání třeba nepříjemné a poukázání na ně nepopulární.

Že “ne znamená ne” není nic objevného – a ve skutečnosti ani nikdy nebylo. Určitě není na škodu to propagovat, pokud v tom někdo vidí přínos. K čemu to je ale dobré, když mnoho dívek a žen to “ne” říct nedokáže? (Píšu žen, ale opět – někdy i mužů.) Chtějí říct ne – ale jejich nejisté chichotání, odlehčující intonace a rozpačitá gesta říkají “možná”. Spoléhají na to, že protistrana “to přece musí vidět”. Jenže ona nemusí (zvlášť, ale nejen, když je opilá). Jejich kamarádi to selhání komunikace často vidí – ale těm ženám to neřeknou, protože se jich nechtějí dotknout. Dotyčná si pak stěžuje, že ji X obtěžoval – a její kamarádi přitakávají, jak to bylo nevhodné, ale přitom si myslí “ale dyť si ho v tom doslova přímo podporovala, když si s nim flirtovala zpátky!”. A jak to píšu, tak otevřeně přiznávám, že sám takové kamarádky mám a jsem vinný svým mlčením. Jednou možná najdu morálku to napravit – a už teď se na ten rozhovor vůbec netěším.

Někteří propagují možnost vykašlat se na “ne” a jít s “opt-in” logikou, tedy vyžadovat “výslovný souhlas”. Jenže to v praxi nefunguje. Stranou teoretických a společensky filosofických otázek, opt-in naráží na praktickou neaplikovatelnost. Kdy přesně má být souhlas vysloven – při započetí soulože, při prvním polibku, dotyku, flirtu, oslovení, nebo už při prvním pohledu? Co přesně se má považovat za souhlas? Vstřícnost k chování? Reciproce chování? Výslovné ano? Písemné ano? Za jakých okolností? Co alkohol? Svědci? To jsou vše otázky, které lze zodpovědět teoreticky v kavárně, ale ne v praxi živelného festivalu nebo poherní afterparty. Ne – není třeba vytvářet nové nástroje a měnit podstatu osobních interakcí. Je potřeba naučit se pořádně a správně používat nástroje, které už máme. “Ne.” je dostatečné. A ve skutečnosti většinou respektované. Jen ho je potřeba umět říct – a mít protistranu, která se tím nechá odradit, ale ne urazit.

To jsou ale všechno věci, u kterých nepomůžou velká gesta (pravidla, kampaně atp.), ale aktivní zapojení každého z nás naším vlastním malým přínosem a příkladem, v rozhovorech, v situačních intervencích. To vše se týká mnoha každodenních situací, které můžeme a měli bychom zlepšit.

Kultivovat veřejný prostor

Nedělejme si ale iluze, že by to pomohlo proti skutečným predátorům, bez ohledu na to, jak silně a důsledně bychom to aplikovali. Skuteční sexuální predátoři budou “lovit” bez ohledu na “ne”, bez ohledu na souhlasy, bez ohledu na intervence. To vše je pro ně jen “terén”, který jim může věc trochu ztížit, ale kterému se nakonec přizpůsobí.

Co je zejména potřeba – je potřeba celé téma detabuizovat. Je nutné otevřít prostor k tomu, aby případné oběti mohly promluvit zcela otevřeně a veřejně (byť třeba anonymně, pod záštitou prostředníka), ne jen v nějaké polouzavřené skupině, a aby se nebály vyhledat instituční pomoc – a aby jim tato byla poskytnuta.

Je potřeba vytvořit atmosféru, ve které se oběti nebudou strachovat vyjít s věcí ven co nejdříve, dokud se situace dá řešit jako “živá” a “aktuální” (jak ze strany institucí, tak ze strany komunity a společnosti). Minimálně, pokud stojí o nějaké další řešení.

Nikdo samozřejmě nemůže oběť nutit, aby s věcí šla na veřejnost, nebo jí vyčítat, že to neudělala. Zároveň ale oběť nemůže od veřejnosti čekat, že bude na oznámení o deset let staré věci reagovat jako na něco aktuálního a jasného. Pokud oběti chtějí “efektivní” spravedlnost, musí se jí dožadovat co nejdříve, a to i za cenu další vlastní bolesti. Je to právě tato bolest, kterou musíme co nejvíce umenšit. Pokud se oběti rozhodnou s problémem ven nevyjít, musí se smířit s tím, že tuto spravedlnost nemusí dostat. Není to populární tvrzení, ale je to – a vždycky to bude – realita.

Zpovědi o starých ublíženích by neměly normalizovat hlášení sexuálních deliktů s ohromným odstupem, ale právě naopak by měly především tvořit prostředí, ve kterém podobné odklady nebudou potřeba.

Neříkám, že to je všechno nějak snadné. Kdyby to bylo snadné, žádný problém by tu nebyl. Jenže dobré věci je potřeba dělat správně, i když to je náročné, protože jinak  podráží samy sebe. Že to není snadné ale neznamená, že nevíme, jak na to – kauza Feri budiž příkladem toho, že se správně (a tím i silně) dají dělat i velké kroky.


Jak se postavit k Larperkám?

Což nás obloukem vrací zpět k otázce Larperek.

Opusťme skupiny a uzavřené diskusní platformy

Přirozenou a na pohled smysluplnou reakcí na existenci problematické skupiny je založení vyvažující protiskupiny, což se také skutečně stalo. A aby toho nebylo dost, tak vznikla ještě “spojující” meziskupina. Bohužel, ty samé “síly”, které nutně vedly k patologii Larperek, nutně povedou i k patologii jakékoliv “antiskupiny”. Ta navíc od svého založení byla přehlídkou bezúčelné satiry a snahy o ventilaci frustrace z Larperek a jejich nepopsané, avšak intuitivně vnímané patologie – a tento problém se samozřejmě z části přenesl i do oné meziskupiny. To místy vede až k ubohým výkřikům a pozérské negaci nejen Larperek, ale i širšího problému jako celku, a dává to prostor exhibici extremistů druhé strany – což jsou všechno problémy samy o sobě. Problémy, které jsou přímým následkem patologických aspektů Larperek jako skupiny, která tak svou formou škodí vlastnímu širšímu účelu a cíli. Každopádně s ohněm nelze vždy bojovat ohněm – původním problémem nejsou Larperky, ale patologie sebe-extremizujících se skupin na sociálních sítích obecně. Zakládání dalších takových skupin k těm (proti těm) již existujícím není řešením, ale zhoršením problému. 

Právě naopak – jak už jsem uvedl výše, diskusi je potřeba přenést do veřejného prostoru; na osobní profily, do veřejných příspěvků, do organizačních týmů jednotlivých akcí, do reálných diskusí na živých setkáních.

Je potřeba rozdělit prostor pro osobní zpovědi a intimní sdílení a prostor pro věcnou diskusi o problematice, protože tyto dva prostory vyžadují zcela odlišný přístup, pravidla a popravdě i publikum.

Bavme se jako sobě rovní; nesouhlasme, kritizujme

Jako mnohé hlasité minority, Larperky excelují v tom nárokovat si ve společenské diskusi morální převahu a tím umlčovat a nepřímo zastrašovat své kritiky a oponenty, což je dále posíleno rétorickou převahou části jejich tvrdého jádra. Ti, co nesouhlasí, se bojí promluvit. Ti, co se vysloví, jsou demonstrativně rétoricky zašlapáni. Ti, co nejsou, jsou ubiti čepicemi davu sympatizantů stržených bojem “za Dobrou Věc”. Tuto nárokovanou morální převahu je nutno odmítnout a o Larperkách je potřeba začít mluvit otevřeně kriticky.

I když se to nezdá, věřte mi, že jakmile alespoň částečný nesouhlas vyslovíte, zjistíte, že nejste sami – právě naopak. Vím to z vlastní zkušenosi a z podpory, kterou se mě i mému okolí v posledních týdnech soukromě dostalo. Larperky vytváří iluzi početní převahy a souhlasící většiny, ale ve skutečnosti jsou ve své patologii, extremizaci a mnohých problémech minoritou – a s každým dalším krokem svého většího a většího vyhranění se stávají sice možná stále hlasitější a na pohled výraznější, ale také stále menší a tím fakticky slabší a křehčí minoritou. Stačí, aby se část z vás, kteří se vůči nim vyhraňujete soukromě, vyjádřili veřejně, a celá tato jejich iluze velikosti a většiny (a s ní spojený sociální tlak, který vytváří) se rozpadne.

Je potřeba vyhranit se proti tomu, aby odmítnutí nároků a požadavků Larperek na “vnější” jedince a skupiny bylo následováno (polo)veřejným lynčem a pomlouváním těch, kteří k odmítnutí těchto požadavků dost možná měli vlastní objektivní důvody (dost možná některé z výše uvedených). A to bez ohledu na to, že Larperky ve svém současném stavu tyto důvody třeba nechápou a/nebo neuznávají.

Je potřeba vyhranit se proti tomu, aby pro Larperky a jejich adminky bylo zcela normální a veřejně přijatelné emočně šikanovat partnerku a kamarádky svých kritiků a emočně je tak doslova vydírat skrze jejich sociální okolí.

Vzájemnou diskusi můžeme vést ostře, ale civilně a se vzájemným respektem. Pokud ale začneme k protistraně přistupovat jako k někomu méněcennému, koho je potřeba o něčem poučit nebo k něčemu přimět, tak žádnou diskusi mít nebudeme. O tom, co se stane, když na sebe budeme běžně přímo útočit, ani nemluvě.

Náměty pro členky Larperek

Pokud jsi do skupiny Larperek napsala nějakou osobní zpověď, u které by ti vadilo, kdyby se někdy objevila na veřejnosti a/nebo u někoho konkrétního, tak bys ji měla co nejdříve smazat. Už ses podělila, skupině tím žádná škoda nevznikne, zato tvé vlastní bezpečí se značně zlepší.

Vy, které máte dojem, že se skupinou souzníte, byste se měly intenzivně zamyslet nad tím, jaký dopad na vás má účast ve skupině, která systematicky potlačuje kritiku a tvrdě prosazuje jednostrannost pohledu. Ve skupině, která je přímo stvořená k tomu, aby křivila vaše vnímání reálné situace i morálních hodnot. Ve skupině, která může snadno vést k přehánění nebo přecitlivělosti (nad už tak citlivým tématem) a k přeceňování vnímané hrozby. Ve skupině, která se tváří jako bezpečný (anonymní, odborně dozíraný) prostor, i když jím není. (Kdokoliv, kdo má do skupiny přístup – což je přes 550 lidí – nebo možnost si tento přístup půjčit nebo se k němu dostat – což budou klidně menší tišíce lidí – by mohl jmenovat každou z vás, která jste tam kdykoliv cokoliv napsala – včetně vašich zpovědí, včetně toho, co jste o kom napsaly. Seznam všech členek by nebyl problém stáhnout a dát kolovat.) Ve skupině, která polarizuje diskusi a komunitu jako celek. Ve skupině, která svou praxí aktivně škodí společenské diskusi, brání společenské změně a škodí reálné prevenci. Ve skupině, která už reálně prokázala, že je připravená uzurpovat si spravedlnost a sloužit jako platforma pro davový lynč.

Za vaši pozornost stojí, že v průběhu psaní tohoto článku a zejména během událostí, které předcházely jeho publikaci, jsme byli já nebo mé okolí osloveni i několika ženami, které jsou oběti a bývalé členky Larperek – ale které skupinu opustily právě z důvodů některé z jejích mnoha patologií.

Vy, které se skupinou nesouzníte, byste měly zhodnotit, jak moc vám vaše zvědavost (a přiznejme si narovinu, hlavně přístup k bulváru) stojí za to. Chápu, že pocitově exkluzivního přístupu se těžko vzdává. Nicméně i když ale se skupinou nesouzníte, přesto stále křiví vaše vnímání – jak názorově (ať už v jakémkoliv směru), tak vnímáním problematiky (rozsahu, závažnosti, postojů komunity atd.). Hlavně ale svou přítomností skupinu opticky zvětšujete – tvoříte tak dojem souhlasu a posilujete optickou “váhu” skupiny ve všech případech, kdy skupinu někdo použije jako argument nebo jako platformu. Odchodem dáte nekonfliktně, ale jasně najevo svůj nesouhlas se skupinou i jejími praktikami.

Náměty pro Larperky

“Míša”, stejně jako její kolegině adminky, které skupinu mění z platformy pro sdílení špatných zážitků na platformu/základnu vlastního “aktivismu” přinejlepším, osobní msty přinejhorším, by se měly zříct svého admin statusu (nebo by jim měl být odebrán). Jasně se tím vymezí rozdíl mezi skupinou jako celkem a těmito konkrétními členkami a jejich činností, která je (a bude) vnímána přinejmenším kontroverzně. Skupina by se od jejich činnosti v její současné formě měla přinejlepším distancovat, ideálně ji rovnou odmítnout.

Praxe, kdy adminky vytváří emoční nátlak na své sociální okolí a to až na úrovni emoční šikany nebo citového vydírání by rozhodně neměla být přijímána ani tolerována a adminky, které se těchto praktik účastní (osobně bych mohl i s konkrétními případy těchto činností jmenovat minimálně dvě), by měly být z admin skupiny (a možná i celých Larperek) vyloučeny.

Skupina samotná by měla projít silnou reformou a zamyslet se nad přeformulováním svých základních zásad a pravidel. Bezpečný prostor se dá tvořit i jinak než brutálním potlačením kritičnosti. Afirmační a sebeextremizační spirály, které skupina tvoří, se naopak dají snadno aktivně rozbíjet – a to bez nutnosti tvorby nepohodlí. 

Možnost jmenovitého obviňování jednotlivců ze sexuálních přečinů bez ověření takových tvrzení a bez možnosti jmenovaných se k věci vyjádřit nebo se jakkoliv bránit rozhodně nemusí být – a neměla by být – součástí podobné skupiny. Minimálně pokud není skrytým záměrem, aby skupina sloužila jako platforma k davovým útokům na obviněné jedince skrze jejich pomlouvání a ostrakizaci. 

K moderování skupiny by měl být sehnán někdo se skutečnou odborností a bez osobního zaujetí a postranních zájmů. A přes potřebu soukromí by skupina neměla spoléhat na vlastní sebekritičnost, ale měla by vytvořit způsoby, jak si získat pravidelný reality-check vnitřního dění z vnějšku, ideálně od někoho nezaujatého a apriori nesympatizujícího.

Nebo by adminky možná měly skupinu prostě zrušit. Polo-uzavřená rozhodně neanonymní víc než půl-tisícová skupina na Facebooku není ani trochu ideální prostor pro osobní zpovědi, sdílení intimních zkušeností ani pro terapeutický proces. Svou roli v pozvednutí povědomí a otevření veřejné diskuse už rozhodně splnila (a to samo o sobě není málo), nicméně v další diskusi a vývoji komunity v daném tématu je spíše polarizujícím faktorem a přímou i nepřímou překážkou, než prostředkem budoucího posunu nebo snad i řešení.

sirien, červen/červenec 2021


Dodatečná ujasnění

…na kterých by nemělo záležet, ale pro mnohé bohužel záleží.

Kdo jsem a za koho mluvím

Otázkám morálního odtržení, problematice skupinové dynamiky a etické diskusi ve společnosti jsem se věnoval v rámci studia na FF UK, německé FHWS, australské Curtin University a ČVUT, stejně jako v obchodně konzultantské praxi. Etická filosofie a proces společenské diskuse nejsou mými “hlavními” obory, ale mám v nich formální vzdělání i reálnou praxi, patří mezi mé osobní zájmy a můj vhled rozhodně překračují nadšenecký “výzkum” na Wikipedii. Mé argumenty samotné by tě ale měly zajímat více, než můj background.

Jsem nebo jsem byl mnohaletým organizátorem GameConu, ConventiConu a dalších akcí a skupin, jedním z programových organizátorů Festivalu fantazie, Pragoconu, Southconu, Sconu a dalších akcí, jsem bývalý člen i vedoucí kulturně kritického sdružení Maelström a jsem nebo jsem byl adminem/správcem několika (a členem mnoha dalších) větších i menších a formálních i neformálních herních i neherních komunit.

Výše uvedený text je nicméně mým osobním vyjádřením a názorem a nelze jej ztotožňovat s vyjádřením a názorem organizací a skupin, kterých jsem (byl) členem, natož s názorem ostatních členů těchto organizací a skupin. (Alespoň pokud se k němu sami přímo nepřihlásí.)

Nikdo tě nenutí souhlasit nebo nesouhlasit se vším, co jsem napsal. Můžeš s něčím souhlasit a s něčím ne. Nebo na něco (zatím) nemít názor.

Jaký je můj vztah k problematice

Tvrdá strana problematiky se mě naštěstí osobně ani zprostředkovaně nedotýká. Diskusi o podobě společnosti ale nemohou vést pouze oběti. Bohužel, jako aktivní člen organizačních a jiných skupin jsem problematikou a jejími důsledky zasažen nepřímo.

Otázky bezpečnosti (na akcích, ve společnosti atp., osobní, násilné, sexuální a další) sleduji dlouhodobě a bohužel mi nezbývá než shledat, že mnoho lidí s těmi nejlepšími úmysly dělá velmi kontraproduktivní věci. Obvykle to přecházím, ale v tomto případě to myslím zašlo příliš daleko – Larperky zoufale nutně potřebují konfrontovat s kritikou, a nikdo jiný se k tomu zjevně neměl.

Ačkoliv se zde vyjadřuji proti samotným Larperkám, stojí za poznámku, že jsem historicky patřil k těm, kteří se velmi hlasitě ohrazovali proti nevhodnému a vůči obětem a ohroženým skupinám necitlivě zpracovanému sexuálnímu a sexuálně násilnému obsahu ve hrách a herním kontextu (byť to bylo v RPG a ne v larpech). A to i za cenu vstupu do několika otevřených, veřejných a poměrně vyhraněných konfliktů.

Je důležité zmínit, že ačkoliv Larperky kritizuju za jejich fungování a postup, tak nemám pochybnosti o obecné pravdivosti (většiny) tvrzení (obvinění), která v nich padají (těch jmenovitých, ani těch obecných), nemám pochybnost ani o existenci a závažnosti problematiky jako celku, o upřímnosti snahy a dobrých záměrů minimálně většiny Larperek a nemám pochybnosti ani o potřebě podobného prostoru pro sdílení zážitků. Jen bytostně nesouhlasím s mnoha praktickými aspekty Larperek, od zvolené Facebookové platformy přes způsob moderování a fungování a zavádějící sebe-prezentace skupiny a její “bezpečnosti” až po jednání jednotlivců, které Larperky “reprezentují” či podporují. Jsem přesvědčený, že navzdory opačnému přesvědčení Larperek jsou tyto jejich aspekty v konečném důsledku pro “věc” samotnou více škodlivé, než prospěšné.

To, že s tebou v něčem nesouhlasím, neznamená, že stojím zcela proti tobě. Možná se ti dokonce jen snažím zabránit v podřezání naší společné větve.

Jak vím o dění v Larperkách a o “Míše”

Ačkoliv se “Míša” a její okolí často zaklínají “soukromostí” jejího profilu, fakt je, že takřka vše sdílí veřejně, stovkám lidí naráz, z nichž mnohé ani reálně moc nezná (což vím, protože některé znám já). (Viz Larperky proti diskusi, motiv druhý.) Míšina snaha unfriendovat nesouhlasící a/nebo dále “nevhodně” sdílející je jako hra na zatloukání myší. Sem tam nějaké trefí, ale nemůže je dostat všechny.

Přístup k obsahu skupiny Larperek mi byl v různé míře a různé formě (od přeříkání, přes copy-paste, po printscreeny nebo prostě podání telefonu stylem “čti si”) opakovaně poskytnut více jejich členkami – které, přirozeně, nebudu jmenovat. Zmíním ale, že praradoxně ty členky, ke kterým mám osobně nejblíže, hájily “uzavřenost” skupiny nejvíce.

Zaprvé to znamená, že vykopnutí některých z nich jen protože náhodou víte, že to jsou mé kamarádky, bude nejspíš nefér střelba do vlastních řad (navíc tam těch kamarádek nemám málo, takže by to bylo kulometem).

Zadruhé určitě nejsem jediný, kdo takovou možnost má, což ukazuje, jak nebezpečné je věřit “bezpečí” a “soukromí”, které se Larperky zdají nabízet. (Viz mé pochybnosti o samotné kontrole půl tisíce členek – kdo se tam skutečně chce s pomocí nějaké stávající členky-kamarádky/přítelkyně/sestry dostat s fake účtem, nejspíš tam už dávno je. Možná to píšu z vlastní zkušenosti, zatímco si Larperky čtu z fake účtu. Možná ne.)

Jak vím o “aktivismu” a dění v org týmech

O aktivismu jsem si přečetl v Larperkách – a na profilech některých adminek a členek Larperek a jejich sympatizantů. Jak záměry, tak akce, tak jejich průběh a výsledky. (Zcela vážně – tahle parta buď nemá ponětí o bezpečnosti a soukromí, nebo vůbec netuší, jak Facebook funguje a jak s ním zacházet – nevím, co z toho je v kontextu věci horší.)

Jako mnohaletý organizátor kdečeho jsem se sám řešení podobných problémů několikrát účastnil a vím, jak vypjatě probíhají a jak se promítají na atmosféru organizace, vztahy v týmu i na jednotlivé organizátory. Díky kontaktům okolo i vím, že a jak věci probíhají v ostatních organizacích.

Jak zacházet s tímto textem

Tento text bude nejspíše diskutován, citován a odkazován – to je v pořádku. V rámci korektní společenské diskuse tak prosím dělej s alespoň jmenovitým odkazem ke zdroji jeho celého znění. 

Případné citace a parafráze prosím zkoušej držet reprezentativní a nepřekroucené a rozlišuj mezi tím, co skutečně tvrdím, a tím, jak to tobě osobně vyznívá. A pokud uvidíš, že někdo činí jinak, tak prosím odkaz k původnímu znění a původní tvrzení poskytni (nežádám, aby ses mě zastával/a, jen abys upozornil/a na to, co skutečně říkám – a nebo naopak neříkám).

Text jako celek lze volně šířit bez úprav a s uvedením autora (CC BY ND). Úpravy, přepracování nebo další rozvinutí textu nebo jeho pasáží tím nezakazuji, ale pokud k nim dojde, pak mě nelze uvádět jako autora ani s textem nakládat jakoby reprezentoval mé postoje, názory či argumenty.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.